Má cesta do Vietnamu

Po menších útrapách, kdy jsem málem nadobro uvízla v Dubai, jsem nakonec 4.11. dorazila do Saigonu. Město chaosu, slátanin, ale dobrých lidí. Ubytovala jsem se v málem hotýlku,  hodinovém jak mám štěstí,  ale konečně jsem se vyspala do růžova.

5.11.
Ráno jsem dostala na snídani mou oblíbenou Pho- bo. Obávám se, že po tomhle výletě přestane být má oblíbená. A vyrazila po mistnich památkách.

Stále se mě někdo ptal jestli nechci svézt , čehož jsem nakonec využila na místní autob.nádraží. Cesta dobrodružná a to jsem jeste nevěděla, za co ji vyměním. Z autobusu se vyklubalo místní DHL, které občas  příbere i lidi.

Nakonec mě po 3 hodinách v pořádku dovezl do Vinh Long. Cesta vedla v deltě řeky Mekong, která je velmi úrodná a tak po cestě byly vidět samé sady palem, ovoce a farem. Tady už se mě nikdo neptal, zda chci svézt a tak jsem do hotelu došla pěšky cca 3km. Anglicky se mimo hlavni město moc nemluví , hodí se google překladač. Moc turistů zde asi nejezdí, a blonďatých teprve a tak jsem trochu atrakcí. 

6.11.

A je to tady...na snidani Noodle nebo polévka.  Dávám nudle a dorazilo toto 

 

V cest.kanceláři mi paní oznamila,že pořádají boat trip, ale nemaji zájemce. At si tedy počkám nebo zaplatím 600 Kč. Šetřílek chvíli bloumal po městě (spíše tržnici) a pak se rozhodl vyrazit trajektem na ostrov s ostatními motorkáři. Cesta stála 1 Kč - to jsem hezky ušetřila Ostrov jsem chtěla ve své naivitě klidně projít a pak zpět. Asi po 20 min v parném vedru, ztracená v džungli (místních zahrádkách) jsem se potupně vrátila k trajektu a domlouvala si půjčení motorky.  Nevim, zda jsem vypadala tak neschopně, ale nakonec se mi vnutil i řidič. Což bylo skvělé,  protože za 100 Kč mě protáhl cestou necestou, kde bych se jinak nedostala. Projížděli jsme i kolem svatebního stolu a to doslova.  Že helmu nemám proti pádu,  ale abych nebyla skalpovaná palmami, jsem pochopila záhy. Bylo to úžasné vidět jak bydli a žijí v přímém přenosu.  Na jedné straně jsem raději nepřemýšlela, jestli berou z hnědého Mekongu, do kterého šel i veškerý odpad. Na druhé straně nepotřebují angl.trávník, zlaté kachličky. Sedi na zapráží (nekdy už i obývák) a smějí se..

 Já jedu dál busem do Can Tho

V autobuse jsme si poseděli asi hodinku za zdatného překřikování velmi hlasité vietnamské popmusi mezi .řidičem  a cestujícími. Bylo to jako v restauraci, behem čekání nám přinesli oběd,  oříšky,  výherní losy a postupně opět přibývaly balíky do Can Tho. Koupila jsem si rýži se sojovymi boby posypané sezamem za 5 Kč.. Pro mne akorát. V Can Tho jsem v mezipauze zaběha pro rýži se sardinkami. Tady mají asi vegetariáni smůlu. V nabidce jsou jen tučná masa a kuřecí kosti nebo smažené ryby. V podstatě pojízdné fastfoody. Krom toho, že je to na můj vkus slanější, tak dobré. Teď jsem se usídlila v ležícím autobuse, bo 4 hodiny je dlouhá doba :-) Vzhůru do Ha Tien a pak Phu quoc.

7.11. a myslim pondělí.  Čas není důležitý.  Datum chtějí při rezervaci hotelu :-), jinak nemam přehled. Jsem na dovolenkovem ostrove Phu quoc. Byl by to opravdu ráj,  ale.... není to jen bída   ale o jejich vztah k okolí,  přírodě.  Ubytovala jsem se v krásném jednodušším resortu. K pláži jsem vyrazila pěšky ((cca50m). Myslela jsem, že se smějí,  bo neberu motorku, ale prvni pohled byl vševysvětlující. Krásná písečná pláž s ladně pohozenými kameny byla ozdobena zbytky sítí,  botami, igelitem a podobným bordelem co vyplavilo moře.  Tedy jsem si myslela, pak jsem videla místního jak leje starý motorový olej do písku. Voda byla příjemná teplá, jen si člověk nesměl připouštět, že to vedle plovoucí asi bude pytel s odpadky. Zítra půjčím motorku a jedu na ofiic.pláž. Zase to pan domácí vylepšil poznáním na oběd a výbornou kávou.  chutnala jako hutná hořká čokoláda (tady se podává místo mléka Salko). 

8.11.

To byl nádherný den... slovy Špinarky i mými. Po obvyklé snídani, nudlová polevka z pytlíku, mi svěřili starou motorku a vyrazila jsem ma nejkrásnější pláže Phu qoucu. Na motorce jsem měla premiéru a tak mi ani nevadilo, že neukazovala rychlost, bo předjižďaly mě fury, na hlavě kakoč ala helma, která nedržela  a v očích děs, odkud co přijede. Ve Vietnamu se neřeší, že jedete na 4proudovce v protisměru a křižovatky jsou jen náhodný pokus kam se vlezeš. Ale nakonec jsme si s broukem sedli, i se mi podarilo na podruhé nastartovat a krapet zbloudivše jsem nakonec vítězně vjela slavobránou do residence luxusnich a prázdných hotelů,  I tady pocítili odliv Rusů na dovolených.  O to krásnější byla prázdná pláž jako v ráji. Pofotila, nohy smočila a rozjela jsem se na druhou nejkrásnější pláž.  Ta už byla i pro místní,  ale stále se to dali lidi spočítat na prstech. Voda dlouho po kolena, teplá a čistá.  Celý den jsem vydržela než jsem se za světla musela vrátit , bo jsem nenašla jak rožnout světlo a blinkry nestačí. Nakonec jsem to stihla, převlekla za slušňáka a proti komárům, a pokračovala do doporučené Australanovy hospody. Oáza pro Angličany s angl.trávníkem, minigolfem a světovou kuchyní. Jak báječně chutnaly po týdnu hranolky. A mojito na závěr krásného dne... 
 

9.11. Dnes jen meditace u moře a večer přesun do Dan Angu-jiný svět. Je to turistické letovisko s luxusnimi hotely, nočním životem a nasvícenými ulicemi. Trochu to vypadá jako Las Vegas, ale jen trochu. Na pokoji mě překvapil velký brouk co se mi cpal do batohu, nepřežil to hajzlik. 

10.11. Ráno jsem si přivstala, abych vše stihla a vyrážím do Hoi An za památkou Unesco. Poprvé jsem vyvětrala svou puntíkovanou, růžovou pláštěnku. Celou hodinu na motorce lilo. Nutno říct, že Vietnamci tak kreativní nejsou, dost jsem razila. Tentokrát jsem měla novější stroj a tak jsem si mohla přečíst na tachometru, že se řítím po dálnici 50km/hod! Tedy prvních 5km, pak mi chcípla motorka a nešla nastartovat. Bylo mi divné, že mi bliká symbol baterky. Mám ale štěstí,  hned vedle je opravna motorek a pán mi nalil 2 l benzinu a hned to chytlo. Nebyl to ukazatel baterky, ale nádrže. 

Nakonec jsem slavnostně dojela do starobylého městečka. Vietnam byl od r. 1883 francouzskou kolonií zvanou Kočinčína. Nekecám, píšou to v bedekru. Město je vystavěno ve francouzském stylu a od té doby chátrá,  ale vypadá to s lampiony hezky. Mezi tím se najdou i domy staré 300 let, kde žije po generace jedna rodina a nyní ukazuje návštěvníkům spodní patra. Uprostřed je samozřejmě vietnamská tržnice se vším všudy.  Tady se specializují na oblečení a boty. Taky mě odchytili, nalákali a tak mám ušitou hedvábnou halenku a podz.boty na míru. Šijí cokoliv z vybraných látek. Halenka trvá cca 4 hodiny a tak si mezitím dávám svou (zatím) oblibenou Pho ga a kávu.  A když už,  tak už,  nechám se rozmazlovat i na masáži nohou. Je tady opravdu levně. Večer se vracím (spíš probojovávám) do hotelu. Tady nikoho nezajímá přednost, nedejbože směr na cestě.  Kdo víc troubí a je drzejší, jede. Uf, zas jsem dojela bez ztráty plechu. 
Zítra království Čamů. 

11.11.

Dnešek byl, dle Pavlových slov, ala úprk fašistických vojsk. Stihla jsem toho hodně. Pravděpodobnější ale je, že bedekr je napsán pro ty co pózují fotografům a ometou všechny stánky. Co v bedekru mají napsáno na 2 dny, já zvládla za dopoledne. No dobře, do 2 odpoledne. Ráno jsem vyrazila do Mramorových hor, je jich 5, jako 5 elementů. Pro turisty je zpřístupněna hora vody-Thuy son. Motorku jsem zaparkovala u stánku za 10K  nebo si něco kup. Trhovkyně mě dovedla ke schodům, které jsou zadarmo, přeci nepojedu výtahem za 55Kč. Nedám se zahanbit a tak vyrážím s 8 kg batohem po klouzajicich schodech ve vlhkém horku vzhůru.  Nevím kolik jich bylo, ale oproti ostatním jsem moc čerstvá nahoře věru nevypadala. Mladí mou vizáž dohnali na dalších schodech. Holt všude se na motorkách nedá dojet. Je to komplex pagod a jeskyní s buddhistickými svatyněmi. Za války v té největší měl Vietkong nemocnici. Svatyně jsou pozůstatky národu Čampa a tak je to všehochuť. Vedle Budhy jsou sošky Šivy či Ganéši.
Při vyzvednutí motorky, jsem byla přesvědčována, že nezbytně potřebuji náramek z měsíčních kamenů za 300. Startuji a tak mi vnutí aspoň pro vnučku za 100, že rodina mě bude milovat . No nekup to.
Další cíl jsou chrámy Čampů v My Son, je to světové kulturní dědictví. Škoda,  že většinu rozstříleli Američané za války . Pěkná procházka džunglí kolem zbytků chrámů. Oběd polévka ala Čamp a zpátky do Danangu. Protože mám čas,  jdu pěšky na autobus do Hue (cca 5km). V klidu si dojdu na údajnou zastávku,  kde samo nepíšou nic o dálkovém buse. Naštěstí se mě ujímá mladík a vysvětluje přes google, že musim na centrální aut.nádraží a to je jen 8 km. Začíná mě krapet tlačit čas a tak kývnu na Grab-motorkové taxi staříkovi. Nevím, zda před chvílí požil nebo tak vypadá pořád,  ale jízda stála za to. Párkrát na červenou,  předjížděl auta v protisměru, kličkujíc mezi nimi. Rychle a zběsile-ten film moc nemusím a v reálu na motorce už vůbec ne. Koukala jsem raději stranou a křečovitě se držela. Naštěstí jsme bez úhony dorazili akorát. Bus měl krapet zpoždění,  bo průvodčí se snažila nacpat do autobusu dvojnásobek cestujících. Povedlo se jí to a tak jsme mohli vyjet. Vmáčknutá mezi dva mladé jsem raději nemyslela na to, že to co slyším jsou dávivé zvuky zvracejícího. Když po 10 minutách skončily,  zase se rozproudil hovor a jelo se s otevřenými dveřmi až do Hue. Tady malé překvapení, na adrese hotelu byla škola a zavřená.  Náhradní hotel byl kousek a moc pěkný. Tak už se celkem těším do postele a zitra na cisarske hrobky.
 

12.11.

Sobota je klidnější.  Ráno na motorce k císařským hrobkám jen asi 8km. Tu Duc je největší a nejzachovalejší. I tito císaři si stavěli honosná odpočinková místa.  Jen misto pyramid jsou tam pavilonky, jezirko a kamenná hrobka, jak ji známe. Možná proto, že tento žil až v 19.století. Potkávám dětský zájezd. Jedna třída je v červených tričkách s velkou žlutou hvězdou (v.vlajka) a jiná třída je v mnišských sutanách, ale barevných. Další hrobka je mnohem menší,  ale hodně podobná a tak další 2 vzdávám a vracím se ve slejváku do hotelu vrátit motorku a dát si jogurt. Menší nedorozumění vzniká,  když k tomu chci chléb nebo toast, ptají se jestli chci s sebou nebo tam. Tak to vzdávám a beru si jen jogurt s ledem. Pak malá procházka na stanici busu do Hanoje  aby se neopakoval včerejšek.  Hned mě odchytí z travel tour , prodají mi listek na bus a jízdu k japonskému mostu. Ten sice nic moc, ale ta cesta stála za to. I tady je propastný rozdíl mezi novou výstavbou ve fr.stylu a nuznými domky vedle. Pak prohlídka královského paláce. Je obrovský,  něco jako Zakázané město v Číně. Spousta pavilonů, jezirek, zahrad. Krásné. 
Pozdní oběd a pomalu na bus s lehátky do Hanoje, kde bych měla být ráno. 

13.11.

V Hanoji se chystají na běžecký maraton. V 7 ráno všichni cvičí v parcích -taiči, aerobik, badminton, posilování. Přesto mě město moc nezaujalo a tak kupujii lístek do Ha long - Dračí zátoky a po hodině s vyzvedávánim zákazníku u různých cest.kanceláří pokračujeme na východ. Nemůžu se nezmínit o místních záchodcích. Od tureckých přes odtokový kanál v rohu vykachličkované mistnosti a kyblem s vodou, mě přeci jen v noci překvapily mísy vedle sebe, oddělené nízkým paravanem a bez předních dveří!! Ani stěna při vstupu mebyla. Takže pánové,  kteří šli na druhou stranu měli přehled. Ale když musíš,  tož musíš. Autobus mě vyhodil u hotelu a pak jsem se prošla po místní riviéře bez jediného človíčka.  Pláže nádherné,  voda teplá,  bohužel místní nejsou natolik znalí angl., aby podali vysvětlení. Taxikář se mě zeptal, odkud jsem, jak dlouho tu jsem a kolik mi je. Ovšem odpověď,  že je to špatná otázka ho totálně vykolejila a bylo celou cestu ticho. Pak jsme se trochu handrkovali, protože dle apky na Grab taxi to melo stát méně než si řekl . Dostsl něco mezitím a ostentativně jsem si opsala jeho SPZ. Bohuzel nevím jak tam napsat recenzi, ptaji se jen s čím jsme byli max.spokojeni.
Sedám na ferry na ostrov Cat bat a kochám se. Trošku mě u toho ruší 2 Australané  kteří cestují po Vietnamu na motorkách s průvodcem a chtějí konverzovat. Australština je melodická, ale příšerná na porozumění.  Nicméně se dovídám, že sjezdil za 7 let všechny světadíly. To se to jezdí, když má vyděláno. Asponmě vyfotil. Nabízeli mi 2 hod lodí s průvodcem kolem ostrůvků za 1000 Kc s obědem.  Ferry jede hodinu na ostrov a pak zpět za 120., akorát bez oběda. Jsou to horší kšeftmeni než Poláci.  Ha Long má 2 přístavy, ferry jede z Tuan Chau intern.Marina.

14.11.

Přesun busem do Sapa. Po cestě se nic zvláštního nestalo, jen poslední serpentiny jsme jeli s pípajícím autobusem. Zřejmě to nebylo zcela standardni, neboť řidič zvolnil na 20km/hod. Ale dojeli jsme, já se propletla přes město ala Las Vegas do hotelu a zítra se těším na výhledy.  Z celé cesty jsem získala pocit, že na jihu, kde turistu moc nevidí,  jsou milí a snaží se povídat.  Turistický střed-Danang a HaLong - zde dominují Vietnamky, které jsou urputné v tom, jak obrat turistu o peníze.  A když se člověk nedá,  tak koukaj, jako bych mohla za světovou bídu. Včera mě svezla asi 2 km paní na motorce a chtěla za to 100, ja jí řekla že 30, jinak jdu pěšo. Vzala mě, ale celou cestu mi vykládala jak mi ušetřila hodinu a další kecy, kterým jsem naštěstí nerozuměla.  Ráno mě vzal chlapík na bus 4 km a chtěl 60. Bába to měla po cestě a furt měla málo. Tak asi tak.
  Pokud se někdo chystáte do Vietnamu, vyhněte se komerčním místům.  Dali mi tip na Ha Giang a Cao Bang místo Sapy a Ninh Binh. 

 

15.11.

16.11.

Poslední den ve Vietnamu. Ráno ve 4 mě průvodčí vyprovodil z vlaku na temné a prázdné nádraží.  Naštěstí Vietnamci vstávají brzy, už v tuto nekřesťanskou hodinu opékali špízy, zametali před obchodem a ochotný zevloun mě odvezl na taxi. Na toho už mi nezbyly peníze a tak šlapu pěšo. I zželelo se dalšímu chlapíkovi na motorce a za 50 mě svezl na dálnici na autobus. Celou cestu se na něco ptal a čekal,  že neustálým opakováním to pochopím. Měla jsem sto chutí mu odpovídat nesmysly, ale dobré vychování mě zadrželo. Počkal se mnou na bus, zas tak asi do práce nespěchal. Probojovala jsem se ke gatu a hurá na Bangkok. Chvílemi mám v Asii pocit, že používají jiny systém při check-in než ostatní svět. V Evropě stačí dát pas a k tomu přiskočí letenka, tady ani letenku nenajdou v systému, až po dlouhé době a po poradě s ostatními se jim to podaří. 
Kdo jste došli až sem, blahopřeji k vytrvalosti a mějte se krásně.  
A to je konec jedné cesty.